čtvrtek 22. prosince 2016

Nedočtené knihy za rok 2016

Zdravím knihomolové!

Nemám to ráda, ale bohužel se musím přiznat, že tento rok jsem rozečetla šest knih, které jsem z nějakého důvodu nepřečetla celé. Ještě než vám jednotlivé knížky představím, tak bych jen chtěla dodat, že to v žádném případě neznamená, že je daná kniha špatná, ale pouze se mi do cesty vždy něco připletlo. Důvody jsou různé a aspoň ve zkratce je napíšu ke každé knize. Pokud jste už některou z knih četli a opravdu za to dočtení stojí, budu ráda, když mi to napíšete do komentářů. Třeba příští rok vše doženu a knížky si dočtu… :)



A teď už k představení jednotlivých knih…



Začnu popořadě. První knížku, kterou jsem tento rok nedočetla, je Chvíle před koncem od mé oblíbené autorky Lauren Oliver. Byla to hned druhá kniha, po které jsem na začátku roku šáhla. Bohužel to ale bylo hned poté, co jsem dočetla Všechny malé zázraky, které se mi opravdu moc líbily, ale také mě citově rozervaly. Měla jsem zkrátka sáhnout po něčem veselejším a tím pro mě Chvíle před konce rozhodně nebyla. Navíc se musím přiznat, že mi hlavní hrdinka Samantha byla dost nesympatická.

Anotace: Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili?
Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona – od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života. Místo toho se ukáže, že je to den poslední…

Ráda bych ještě zmínila, že má příštím rokem jít do kin film na motivy této knihy, a když jsem uviděla trailer, tak mi to celý příběh úžasně připomnělo. Je tedy dost pravděpodobné, že příští rok dám této knize ještě šanci, abych pak mohla porovnávat s filmovou podobou. Teď už jen vybrat lepší dobu a mít na čtení dobrou náladu… Upoutávku na film najdete ZDE.



Nultá hodina, kterou napsala švédská autorka Lotta Lundberg. Tuto knížku jsem zázrakem našla v knihovně hned po vydání a nemohla jsem jí tam nechat. Viděla jsem různé hodnocení a věděla jsem, že za přečtení tato kniha rozhodně stojí. A také že ano, ale bohužel se nedala číst takovou rychlostí, jakou jsem si představovala. Po třech týdnech jsem byla na pouhé osmdesáté straně a už mi zbýval jen týden, než jsem ji musela vrátit do knihovny. Takže jsem ji nedočetla, protože jsem měla málo času. Určitě mám v plánu knihu dočíst, ale ráda bych si jí koupila a už nepůjčovala z knihovny, abych pak měla neomezené množství času na čtení... A i když jsem knihu ještě celou nepřečetla, už teď vím, že vám ji mohu stoprocentně doporučit.

Anotace: Rok 1945. Spisovatelka Hedwig Lohmannová míří z bombardováním zničeného Berlína do kláštera. Její dcera se před několika lety vydala na pouť peklem. Kde se nachází teď? Je ještě naživu?
Rok 2004. Ingrid se vzdala své praxe a přestěhovala se na ostrůvek v šérách, aby tam pečovala o svého nemocného muže. Na ostrově však žije i Hanna, spisovatelka, která postupně nenápadně vráží mezi oba manžele klín a obrátí jejich soužití vzhůru nohama.
Rok 1983. Isa rozstříhá svou panenku a skončí v psychologické poradně. Jednoho dne se rozhodne, že začne hrát Velkou terapeutickou hru. Když dojde na špatné políčko, musí přejít do Chaosu, ale ve hře přesto existují způsoby, jak napravit nepřátelský svět.
Lotta Lundbergová umně splétá tři ženské hlasy způsobem, který připomene bestseller Hodiny. Nultá hodina vypráví o konci druhé světové války, ale i o lidské schopnosti znovu se postavit na nohy na troskách vlastního života. Co je úkolem ženy? Co je absolutně nepřípustné? Může člověk dostat další šanci, když prošel tou nejstrašnější zkušeností?



Láska v Provenci od Bridget Asher. U této knihy si neumím ani sama pořádně vysvětlit, proč jsem ji nedočetla. Už jen samotný název mi ručil za to, že se mi bude líbit a že ji jednoznačně dočtu. Ale nestalo se tak. Knížka mi sice krásně zdobí knihovnu a je do půlky plná všech nalepovacích záložek, které jsem doma našla, kvůli nádherným větám, ale i tak mi chybělo něco k tomu, abych ji v létě dočetla. Pokud tedy máte nějakou povzbuzující větu, která by mě k dočtení této knihy dohnala, tak budu jen a jen ráda.

Anotace: Starý kamenný dům, láska, báječní lidé, blahodárné působení staletími vytříbené místní kuchyně, to je hojení nešťastných duší po provensálsku.
Do Provence – do malého městečka Puyloubier – přijíždí z americké Floridy Heidi a s ní i její sedmiletý syn Abbot, oba se po svém snaží vyrovnat se ztrátou manžela a otce, s nimi přijíždí šestnáctiletá neteř Charlotta.
V sousedství domu bydlí důvěrná přítelkyně Heidiny rodiny a ta jí odkrývá tajemství jednoho léta, kdy Heidina matka opustila svou rodinu a přijela si sem léčit svou poraněnou duši. Sousedka je navíc skvělá kuchařka. Heidi postupně nachází klid a novou lásku mezi vinicemi, levandulí, za vlahých večerů na úpatí magické hory.



Tady je vysvětlení pro změnu až moc jednoduché. Kniha Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku od Gilese Miltona nezaujala jen mě, ale všechny v domě. Stačilo jen knihu na chvíli pustit z ruky a v tu dobu už ji držel někdo jiný a četl si některý poutavý příběh z nedaleké historie. Musím říct, že jsem se ze začátku divila, jak dokáže jedna kniha celou rodinu tak zaujmout, ale u této knihy není ani divu. Knihu jsem tedy nechala rodičům, aby mohli dál číst a čekala jsem, že si ji přečtu poté. Jenže mezitím si knihu v knihovně někdo zarezervoval, a tak jsem ji musela vrátit. Doteď jsem si ji znovu nepůjčila. :)

Anotace: Giles Milton je mistrovský vypravěč historických příběhů. V poutavé próze Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku uvádí 50 těch nejbizarnějších historických „perliček“. Budete se podivovat nad příběhy, které se čtou jako fikce, a přitom jsou zcela pravdivé.
Přečtete si o Hiróovi Onodovi, japonském vojákovi, pro nějž druhá světová válka skončila až v roce 1974; o tom, jak Agatha Christie v roce 1926 na jedenáct dní záhadně zmizela; o Mallorym, který možná jako první člověk zdolal Mount Everest; nebo o tom, kdo doopravdy zabil Rasputina.
„Fascinující poznámky pod čarou z historie“, jak Milton v originále nazývá svou knihu, jsou podloženy autorovým výzkumem. Galerka špiónů, darebáků, lidojedů, dobrodruhů a otroků, která se na těchto stránkách sešla, zahrnuje dvacet století na šesti světadílech. Kniha vrhá světlo na některé z nejvykřičenějších příběhů dějin a jejich nejokázalejší a nejbarvitější postavy – zvířata nevyjímaje.



Tak u Lesních lišek a dalších znepokojivých příběhů od různých finských autorů jsem přečetla pouze první příběh Transit od Johann Sinisalo, který se mi neuvěřitelně líbil. Příběh byl o dívce s těžkým autismem a o opilém a zdrogovaném klukovi, kteří se rozhodli vypustit delfíny na svobodu. Byla jsem z knihy jednoduše nadšená a celkem mi teď příběh připomíná knihu Uvnitř mé hlavy, jen místo humrů jsou tu delfíni. Jenže pak jsem začala číst druhý příběh a zkrátka jsem tu knihu zavřela a doteď neotevřela. Druhý příběh byl tak jiný, že mě úplně od čtení odradil a stále jsem se nepřinutila pokračovat.

Anotace: Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jsou malou antologií finské fantastické literatury, která zažívá v poslední době období hojnosti a úspěšně proniká i za hranice země svého vzniku. Bývá často označována termínem suomikumma či Finnish Weird – „finské podivno“, jejž poprvé použila nejvýznamnější představitelka tohoto literárního proudu Johanna Sinisalo. Mnohoznačnost spojená s takovým pojmenováním není náhodná: pro „finské podivno“ je typické míšení různých žánrů a název se opírá i o národní literární tradici. Množství magických prvků najdeme už v Kalevale a stále živé jsou inspirace finskou či baltsko-severskou lidovou slovesností, zaklínadly i příběhy o přírodních živlech, dravých šelmách, mystikou opředených bažinách a „křížencích“ lidí a zvířat. Druhým inspiračním zdrojem finské fantastiky je pak magický realismus a surreálné vnímání světa. Všechny tyto ingredience dodávají „finskému podivnu“ specifický charakter a obdařují je mocí proměňovat příběhy vycházející ze zdánlivě známé a všední reality v příběhy značně znepokojivé.



Šepotání od A. G. Howard, knížka na motivy Alenky v říši divů. Jsem tu asi jediná, kterou Alenka nikdy neoslovila. Celý svět říše divů mi vždy přišel až moc divný a temný a to je asi ten důvod proč jsem si nikdy k Alence nenašla cestu. Proto jsem si teď donutila k tomu, že to zkusím. Našla jsem v knihovně všechny díly, které jsou na první pohled tak úžasně graficky zpracované, že je kvůli tomu musím přečíst. Jenže jsem se u první dílu hrozně zasekla a pokaždé když jsem knížku zase otevřela a začala číst, tak jsem v tu dobu začala okamžitě myslet na něco jiného. Přestala jsem se tedy do čtení nutit a knížky vrátila…

Anotace: Alyssa slyší šepotání květin a hmyzu, je to dar, který připravil o rozum už její matku. Pocházejí totiž z rodiny Aleny Liddelové, lépe známé coby Alenky z Říše divů, skutečné inspirace Lewise Carrolla, podle níž stvořil svůj proslulý fantaskní svět.
Když se matčin stav zhorší, nemůže už Alyssa své dědictví dál popírat a zjistí, že na těch fantastických pohádkách, které zná z dětství, je víc pravdy, než by se mohlo zdát. Vydává se na útěk, který zavinila už kdysi dávno právě Alice. Trhlinou v zrcadle se dostane do Říše divů, jež je mnohem ponurejší, než jak ji zná z knížek a stáhne s sebou i svého nejlepšího kamaráda a tajnou lásku Zacha. Na druhé straně už na ně čeká podezřelý, ale svůdný Morpheus a provází je při jejich hledání. Ale dá se mu opravdu věřit?



Do konce roku už nezbývá ani deset dní, a tak doufám, že už všechny knížky, které rozečtu, přečtu až do konce. Nerada nedočítám knížky a většinou mi v tom zabrání má zvědavost, ale tentokrát jsem byla zvědavá asi málo. :) Díky tomuto článku si tedy dávám do nového roku první čtecí předsevzetí; V roce 2017 dočtu všechny knížky až do konce! Tedy aspoň doufám ;)

Máte také za tento rok nějaké resty, co se týká nedočtených knih? Budu ráda za každý váš komentář. :)

Mějte se krásně,
vaše knihomolka Šárka!

2 komentáře:

  1. Také většinou raději knihy dočtu celé, ale občas je to vážně ztráta času :) Letos jsem takhle vzdala čtení Kukuřičného města, jelikož to podle mě nemělo hlavu ani patu :D Ale spíš knihu přelouskám do konce a když se mi nelíbí, nedočítám už sérii :) Takhle to mám třeba se Šepotáním :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že nejsem jediná... Ale bohužel jsem nedočetla ani knížky, které za to stály... Co se týká Šepotání, tak jsem také ráda, že nejsem jediná. Bála jsem se, že mě milovníci této série ukamenují :) Tak aspoň nejsem sama :D Do Kukuřičného města se raději nebudu pouštět ;)

      Vymazat

Budu moc ráda za každý váš komentář. :)